Hrad jako opulentní pokladnice

Patnáct metrů dlouhou a devět metrů širokou kapli zdobí zlaté křížové klenby s kosmickými motivy. Obklad stěn tvoří leštěné polodrahokamy z Podkrušnohoří a především 129 deskových maleb světců, papežů a panovníků, které vytvořil císařův dvorní malíř Mistr Theodorik a které platí za vzorovou ukázku malířství vrcholné gotiky. Karlovo Nebeské vojsko připomínající ikonostas (oltář ortodoxních církví) navíc dává celé kapli v kombinaci se vzácnými materiály neobvyklý byzantský a orientální charakter.

Osmistěnnou zlatou korunu římských císařů přitom svatá karlštejnská klenotnice nestřežila nijak dlouho. Na příkaz Zikmunda Lucemburského opustily klenoty kapli svatého Kříže už na začátku husitských válek (1421), zamířily do Uher a následně do Norimberku. Protože byl posledním panovníkem Svaté říše římské Habsburk František II., vystavuje dnes říšskou korunu klenotnice vídeňského Hofburgu.

Podstatně delší útočiště nakonec našla ve zdech Karlštejna jiná koruna – ta Svatováclavská. Převézt ji sem nechal císařův syn Václav IV., a jednal tak  v rozporu s vůlí svého otce, podle které měla spočívat v chrámu svatého Víta na lebce patrona českých zemí. Na Karlštejně klenoty českých králů nakonec vydržely až do Třicetileté války, kdy je Habsburkové nechali na více než 150 let převézt do Vídně – a teprve na sklonku 18. století se konečně vrátily na Pražský hrad.

Místo soukromého rozjímání

Křesťanská mučednice byla císařovou ochránkyní už od rané dospělosti. Když ho po výchově ve Francii otec Jan Lucemburský povolal na tažení do Itálie (kralevici bylo čerstvých patnáct), zúčastnil se Karel IV. také bitvy o pevnost San Felice, k níž došlo právě na Kateřinin svátek. Panovník světici ve svém životopise Vita Caroli připsal svou záchranu – a povýšil ji na svou celoživotní ochránkyni. 

Když se v roce 1355 dotkla hlavy Karla IV. koruna římských císařů, rostl pro ni v berounských lesích už sedmým rokem nejokázalejší trezor Evropy: hrad Karlštejn. Ve zdejší kapli svatého Kříže ale nakonec vydržela sotva sedmdesát let. Otci vlasti se od 20:00 bude věnovat speciální vysílání ČT24.

img_0324.jpg

Z jeho autorských filmů je patrné, že jako scenárista ví, co chce říci, a jako režisér umí zvolit ty správně výmluvné prostředky, jak to sdělit. A když se – tak jako v případě Mia madre – do jeho látky výrazně otiskne i jeho osobní, autentická životní zkušenost a hluboký, osobně procítěný prožitek ze smrti vlastní matky, prolne jeho vyprávěním i silná a přesvědčivá autobiografická emoce, kterou mu věříte a kterou s ním prožíváte.

A platí to o to více, že si v tomto snímku zahrál i jednu z klíčových mužských rolí bratra Giovanniho, který se se svojí sestrou Margheritou střídá u lůžka jejich umírající matky, učitelky latiny Ady, jíž se v nočním šeru nemocničního pokoje šeptem ptá „Spíš?“ – a vy spolu s ním čekáte, zdali mu ještě odpoví. Jen Nanni Moretti ví, kolik z jeho vlastní bolestné zkušenosti bylo do tohoto osobního snímku přeneseno a nakolik tenhle projekt vznikl právě proto, aby se mohl takto osobně a za sebe vyslovit.

Moretti a jeho „druhé já“

„Natoč něco nového, Margherito!“ Takhle Moretti oslovuje své „alter ego“ a říká tak jako režisér hodně z toho, co sám cítí a prožívá. Jako by se ztotožnil s Margheritinými pochybnostmi na place, kde hledá správné aranžmá velké davové scény, pře se s kameramanem, který má rád příliš agresivní vizuál, a radí hercům, jak se sžít s postavou a zároveň stát vedle ní (a být tak trochu i sám sebou).

Jako by se spolu s ní svěřoval, jak obtížně se zvládají emotivní výbuchy či chatrná příprava zpovykané filmové hvězdy, v tomto případě Barryho Hugginse, kterého ztělesnil živelný John Turturro, jenž si scény, kde vystupuje, neomaleně krade pro sebe. Jako by všechno, co Margherita prožívá na place i v nemocničním pokoji u své matky, říkal Moretti hodně i sám za sebe, což dodává jeho snímku subtilní emotivní tenzi a zvláštní autobiografický kolorit.

Film neokázalých emocí

Mia madre (nezaměňovat se stejnojmenným dvoudílným televizním filmem Rickyho Tognazziho z roku 2010) není žádným tempařským snímkem, neboť Moretti je spíš režisérem pomaleji plynoucího času a úsporného prostoru, v němž se klíčové postavy pohybují střídavě především ve třech základních prostředích (na place při natáčení, v nemocnici u lůžka nemocné matky a posléze i v jejím bytě, kde se nakonec všichni sejdou). 

V citlivě sestaveném castingu dominuje jedna z právem hodně oceňovaných italských hereček Margherita Buyová, kterou se egocentrický Turturro marně snaží vytlačit do „kantny“, své si tu odpracoval i stmelující klid Nanniho Morettiho a vyrovnané (nikoli ve smyslu odevzdané) herectví Giulie Lazzariniové v roli Ady, na kterou budou mnozí vzpomínat.

Mia madre (oceněná i na loňském MFF v Cannes) je film neokázalých emocí a úsporných gest, z něhož si můžete (budete-li chtít) odnést z kina mnohé v sobě a s sebou.

Margherita, režisérka v životem ošoupaném středním věku, má problémy nejen na place, ale také vážně nemocnou matku, partnery na baterky a dceru, ke které hledá složitě cestu. Na jednu unavenou ženskou toho fakt není málo. Navíc je alter egem italského tvůrce Nanniho Morettiho, který o ní (a vlastně i o sobě) natočil film. Do českých kin snímek Mia madre vstoupil tento týden.

20150412031304_c_sacherfilm_le_pacte.jpg

„Zcela výjimečně a na pouhý týden bude vystavena Zlatá bula císaře Karla IV. z roku 1356, hlavní zákoník platný až do konce říše v roce 1806,“ upozornil na jeden z nejvzácnějších exponátů autor výstavy a ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt.

Po 667 letech se také na území Čech vrací koruna, kterou se Karel IV. nechal korunovat v Cáchách římským králem. Samostatnou reportáž o ní natočila Česká televize:

Galerie se nespokojila jen s Karlovou panovnickou prezentací, podporovanou uvážlivou volbou malířů, sochařů a stavitelů. Neche ho představit jen jako „úspěšného sběratele královských korun“. Připomíná například bouřlivé diskuse nad novou „zvrhlou“módou, kterou Karel se svou první ženou Blankou z Valois přinesl do Prahy z Paříže.

A zmiňuje také císařovo holdování rytířským turnajům. Jeden z nich se mu stal bezmála osudným a navždy poznamenal jeho podobu, když byl v roce 1350 zasažen protivníkovým dřevcem, který mu zlomil dolní čelist, rozdrtil krční obratle a poškodil míchu.

Mnoho osobnějších předmětů Karla IV. se do dnešní doby nezachovalo. K vidění budou fragmenty císařova pohřebního roucha nebo rukavice, kterou podle legendy zanechal sám panovník městu Neustadt an der Waldnaab. Soudě podle příliš malé velikosti ale pravděpodobně přímo jemu patřit nemohla.

S osobností a dobou Karla IV. se návštěvníci mohou seznámit ve Valdštejnské jízdárně (do 25. září) a také v historických prostorách Univerzity Karlovy v Karolinu (do 31. srpna). Z Prahy se pak výstava na podzim přesune do norimberského Germánského národního muzea.

„Byl prostřední postavy, podle ponětí Němců spíše malé, přihrblý, černého vousu a hlavy zpředu holé,“ popsal kronikář Matteo Villani Karla IV. v roce 1363. Národní galerie se rozhodla jeho osobnost představit zevrubně. S věcmi dobrými i špatnými, z pohledu příznivců i odpůrců. Česko-bavorskou zemskou výstavu Císař Karel IV. 1316-2016 otevírá v neděli 15. května.

kaja.jpg

O své názory se Clooney podělil při uvedení amerického mainstreamového filmu Hra peněz (Money Monster, režie Jodie Fosterová), kde hraje po boku Julie Robertsové. Příběh vypráví o zbankrotovaném finančníkovi, který zaútočí během živého televizního vysílání.

Festival pod kontrolou

Některé věci se ale mění – letos propíraná bezpečnostní opatření se ještě zpřísňují. Krátce před festivalem je přijel obhlídnout francouzský ministr vnitra. Do kina se pořád vstupuje jako do letadla bez lahviček a bez jídla, ale kontroly probíhají ve větší vzdálenosti od hlavních vchodů a zesílily hlavně ve vedlejších kinech. Festivalový palác pod velkou ochranu spadl už loni po událostech v Charlie Hebdo.

A hrozbám teroristických a jiných útoků se první festivalové filmy brání po svém. Na jedné straně jsou zahleděné do sebe a svých příběhů, jako by se ve světě nic nedělo, na druhé straně vnímavějším příjemcům podtón filmů prozrazuje, že se ho dění ve světě dotýká.

Tvorba je porod

K těm patří například odvážný snímek Stát zpříma (Rester Vertical). Natočil ho francouzský režisér Alain Guiraudie, který v Cannes provokoval před třemi lety filmem Cizinci od jezera s tématem homosexuality. Hlavním hrdinou jeho nového filmu je autor, co hledá inspiraci v toulkách po Francii. Na venkově se seznámí s ženou, ta mu porodí dítě, ale trpí poporodní depresí a péče o dítě zůstane na něm. K tomu se potkává s dalšími rozmanitými postavami, které se v příběhu vzájemně proplétají. A do toho ho uhání vydavatel s žádostí o rukopis.

Kdo se na tento film bude dívat jako na realistický příběh o muži, který se nečekaně musí postarat o své dítě a vypořádat s dalšími prekérními nástrahami, nejspíš těžko porozumí některým absurdním, drastickým nebo nesmyslným zvratům v příběhu. Kdo ale přistoupí na hru, že celý film je metaforou o těžkostech při psaní díla, pak se mu příběh ukáže v úplně jiném světle.

Narozené dítě znamená zrod díla a odebrání dítěte sociální pracovnicí moment, kdy autor dílo odevzdá, a to pak žije svým vlastním životem. S tím, že nese zodpovědnost za to, co napíše. To když zaplňuje prázdnou stránku nesmysly a požadavky doby i vydavatelů na úpěšnou story, v níž nesmí chybět sex a smrt.

Nápady došly

Jiní stálí účastníci canneského festivalu Francouz Bruno Dumont nebo Rumun Cristi Puiu patří do kategorie těch, co si hrají na velké umění. Dumontově grotesce Ma Loute po dvaceti minutách nápady došly. Nezachrání je ani kreace Juliette Binocheové v příběhu z předminulého století, kdy šlechta je zdegenerovaná a chudina provozuje kanibalismus.

Reálněji se tváří rumunský příspěvek Sierra Nevada. Po pozvání na rodinnou oslavu na tři hodiny do panelového bytu se brzy dostaví pocit, že postavy tlachají o všem a o ničem, o politice i o zdraví, o manželství a minulosti. Nejradši byste si sedli někam do rohu a přečkali povinnou oslavu bez povšimnutí.

Jediný egyptský nepokoj

Potom jako jeden z nejlepších filmů prvních festivalových dnů vychází egyptský Nepokoj (Eshtebak), zahajovací film paralelní sekce Určitý pohled a jediný film z Egypta v hlavním programu v Cannes. Vrací do dob krvavé občanské války 2011–2013. A je to první film, který měl čas na odstup a reflexi tehdejších událostí.

Odehrává se v jeden den v Káhiře během rozsáhlých nepokojů podpůrců či odpůrců Muslimského bratrstva. Policejní vůz po městě postupně zatýká stávkující a výtržníky i náhodné lidi, které zachytí při pouličních protestech. Tahle malá skupina lidí různých politických či náboženských názorů se musí domluvit, aby vůbec v malém prostoru byla schopná bez úhony zvládnout přesun.

Letos osmatřicetiletý režisér Mohamed Diab byl sám velmi aktivní v době protestů i po nich, a pak se sám stáhnul do ústraní, aby na svůj film neupozorňoval a mohl ho dokončit bez velkého zásahu cenzury. „Největší poznatek, který jsem si z revolučních dob odnesl, bylo rozdělení společnosti,“ přiznává režisér. „Těch uplynulých několik let změnilo můj pohled na historii a humanitu tak, že už nesoudím lidi jako předtím.“

Francouzi považují filmový festival v Cannes za svůj symbol a nedají na něj dopustit. I letošní 69. ročník má neměnné symboly – červený koberec, hysterii fanoušků kolem hvězd a nervozitu filmařů a kritiků kolem světových premiér. A čekají se velké filmy a padají velká slova. Nechybí ani reflexe aktuálního dění.

thumb_1852_film_film_big.jpeg

Tanečnice byla natočena ve francouzsko-belgicko-české koprodukci, ale z českých reálií tam není nic, koprodukce je jen finanční. Francouzská hudebnice Soko, známá z oblasti indie rocku a punkové scény, hraje průkopnici moderního tance Loïe Fullerovou na přelomu 19. a 20. století. Film líčí trnitou cestu Fullerové ke slávě vrcholící angažmá v pařížské Opeře. Lily-Rose Deppová se ve filmu objeví jako její následovnice i konkurentka Isadora Duncanová.

Obě herečky patří v Cannes k velmi fotografovaným i pronásledovaným – ta první kvůli bulvárním informacím, že se právě rozešla se svou přítelkyní Kristen Stewartovou, která je díky rolím v několika canneských filmech také na festivalu přítomná, ta druhá díky svým slavným hereckým rodičům Johnu Deppovi a Vanesse Paradisové.

Ale festivalový lesk začíná obestírat film i z jiných důvodů. Stává se totiž dobře prodávaným titulem na filmovém trhu, což nepochybně dělá radost jeho režisérce Stéphanii Di Giusto a především producentovi Alainu Attalovi. Oba v Cannes přiznali, že do něj dali mnoho peněz i energie. „Byla to bláznivá výroba a teprve čas ukáže, zda to, že jsem režisérku tak bezvýhradně podporoval, byla správná volba,“ uvedl Attal.

A ještě jedna čerstvá, víc česká festivalová stopa. V sekci Cannes Classics byl uveden digitálně restaurovaný film Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Hned svými úvodními scénami český sci-fi snímek připomněl ducha filmů 60. let. A přestože digitalizace film posouvá pro změnu do budoucnosti, není od věci se zamyslet, proč právě teď tenhle titul zaujal lidi v Cannes. 

Každý den Cannes oznamuje nové hvězdy, nové filmy a nové prodeje. Fanoušky obšťastňují pohledy na Julianne Mooreovou, Juliette Binocheovou, Valerii Bruni Tedeschiovou, Stevena Spielberga, Gaela Garcíu Bernala, Micka Jaggera a mnoho dalších. A objevovány jsou i hvězdy vycházející, třeba dcera Johnnyho Deppa Lily-Rose.

To brzy po začátku vcelku přirozeným způsobem přivyklo pomalým, plynulým pohybům a konstantní dynamice díla. Dívky, ať už v sólech, či skupinových partech, po většinu času tak nějak vzdáleně připomínají mladá, bezbranná, ohrožená ptáčátka. Zakrývají se a brání se dotekům zvenčí, setkání se světem kolem nich, nepochopení. Při jakýchkoli, často fyzicky náročných pohybech, jsou ve svém napětí stále velmi vizuálně elegantní. Ať už by je fotograf zachytil v jakémkoliv momentu, chtě nechtě by připomínaly nějakou skulpturu či výtvarné dílo.

Vyznění choreografie podporují nápadité tmavé kostýmy (Kateřina Soukupová), které jsou nadmíru funkční, dívky se do nich choulí, ukrývají a využívají je i jako rekvizity, jsou její významnou složkou. Stejně tak i elektronická hudba, jednou rytmická, podruhé melancholicky rozervaná v disharmoniích, dodává tanečnímu sdělení na naléhavosti.

Inscenace plyne ve vlastním tempu, nemá hluchá místa a nenudí. Díky délce je ale myslím pro leckoho obtížné udržet stoprocentní pozornost až do jejího konce, byť vzdálenost hlediště od scény je v Ponci minimální a diváci jsou tím pádem do intimního dění na jevišti vtaženi daleko lépe než v jiném prostoru. Markéta Jandová každopádně patří k nejmladší generaci českých choreografů, která má do budoucna velký tvůrčí potenciál.

Další dvě díla už vysoko nastavenou laťku první části zdaleka nepřekonala. Autor druhé choreografie nazvané KoloЯRamA, Uladzimir Ivanov, ke své nové tvorbě říká: „Je to něco jako kaleidoskop nebo paleta, hra a přehlídka barev. Uvnitř tohoto seskupení se odehrává příběh.“

Ano, barevné kostýmy, celotrikoty a vzdušné sukýnky, v nichž bylo devět tanečnic a tanečníků oblečeno, souzněly s melodickou hudbou Johanna Sebastiana Bacha. Tanec jakoby se ale odehrával jen na povrchu a nezašel vůbec hlouběji. Situace a pohyby na jevišti sice nenuceně plynuly v jednom barevném vodopádu, ale nebyly v ničem příliš originální. Pohybové vzorce byly zastaralé a ani gesta samotná netryskala přímo ze srdcí tanečníků. Po smyslu nebo nějakém přesahu této choreografie jsem pátrala jen těžko.

Večer uzavřela taneční choreografie Petry Hájkové Congenita. Autorka se v ní pokusila nahlédnout do zákoutí nemoci motýlích křídel. Téma představila na situaci postižené ženy, která se svým stavem bojuje, seč může, a snaží se začlenit do společnosti. Stále dokola se střetává s nějakými překážkami a opakovaně si připomíná svou bezmoc. Námět to byl zajímavý, forma jeho zpracování už méně.

Dílo sice nabídlo dobré nápady jako například originální kostýmy (Eva Justichová). Tanečnice měly oblečeny průsvitné plastové šatičky, v dolních lemech jejich sukní se skrývaly stovky plastových víček. Ty pak dívky v jednu chvíli ze šatů vysypaly, víčka se rozkutálela po celém jevišti a hrála coby rekvizity. Po choreografické stránce ale nebyl kus nijak výrazný ani se jakkoliv nevymykal běžným trendům. Autorce se nepodařilo vystavět nosnou strukturu díla, chybělo i jeho vyvrcholení.

Ve večeru se tedy, jak už to u podobných studentských představení bývá, představily choreografie plnohodnotně profesionální i díla, jejichž autoři svůj umělecký výraz teprve hledají.

Pražské divadlo Ponec uvedlo v pátek 13. května komponovaný večer mladých choreografů z Hudební a taneční fakulty AMU. Své práce představili tři začínající umělci: Markéta Jandová, Uladzimir Ivanov a Petra Hájková. Pojetím i kvalitou to byla díla velmi různorodá.

136_502.jpg

„Před lety se mi do rukou dostala knížka českého autora Rudly Cainera nazvaná Žulový Stalin. A když jsem ji přečetl, okamžitě jsem jejímu autorovi volal, že mě ta látka zajímá, protože je to dokonalý podklad pro dramatický film,“ vypráví Polesný. „Otakar Švec, to byl muž první republiky. Byl to výborný sochař, který shodou pro něj nešťastných okolností obeslal soutěž na Stalinův pomník s tím, že si byl jistý, že ji nevyhraje. Jenomže vyhrál. A v ten okamžik začala jeho životní tragédie,“ dodává režisér.

Část pomníku dotvoří digitální triky

Maketa dobově největšího sousoší v Evropě vznikala několik měsíců v dílnách na Kavčích horách. „Vyrobili jsme skoro šest metrů vysokou hlavu Stalina, kterou podepře ještě dalších šest metrů lešení. Část pomníku, který původně měřil kolem patnácti metrů, tak dotvoříme pomocí digitálních triků. I tak to bude ale po dobu natáčení pro Pražany asi nepřehlédnutelná stavba,“ říká výkonný producent Martin Lubomírský.

„Od prosince se v dílnách na Kavčích horách připravovalo několik různě velkých modelů, abychom mohli ve filmu ukázat výrobu pomníku ve všech jeho stádiích. K původnímu sousoší se nezachovala žádná technická dokumentace, takže jsme vycházeli z dobových materiálů, literatury, fotografií a filmů,“ dodává výkonný producent.

„Narodil jsem se v roce 1953, takže jsem jedno z nejstrašnějších období našich dějin prožil jen jako dítě. Ale pochopitelně jsem se z vyprávění a četby postupně dovídal o jeho zrůdnosti,“ uvádí představitel hlavní role Jan Novotný a o Otakarovi Švecovi říká: „Jeho osud byl odrazem kruté doby, v níž žil a tvořil. Fascinuje mě, jak je ta strašlivá doba dnes některými lidmi i z řad politiků bagatelizována a zlehčována.“

Herec Martin Kraus dodává: „Padesátá léta znám díkybohu jen z vyprávění. Je strašné, co všechno jsme museli zažít a ustát. Postava Pavla Soukupa, kterou ztvárňuji, je zástupce mladé generace té doby. Ta generace, se svým temperamentem a bohémským životem, byla najednou součástí skutečně monstrózního průseru. Ani nevěděla jak.“

Natáčení snímku Monstrum začalo u Mladé Boleslavi. Kromě místa, kde Stalinův pomník ve své době stál, se bude natáčet také v dalších pražských lokacích, jako jsou Ledeburské zahrady, Střelecký ostrov, Národní památník na Vítkově nebo Akademie výtvarných umění.

Česká televize začala natáčet televizní film Monstrum režiséra Viktora Polesného. Snímek vypráví příběh sochaře Otakara Švece (Jan Novotný), který v padesátých letech minulého století zvítězil v soutěži o vybudování Stalinova pomníku. Na pražské Letné pro účely natáčení v příštích dnech vyroste maketa největšího skupinového sousoší Evropy své doby, které bylo známé také pod ironickým jménem Fronta na maso.

stavba_stalinova_pomniku.jpg